Po vítězství v občanské válce se nová sovětská moc snažila získat loajalitu zbývajících okrajových národů a skupin diaspory vytvořením jazykově národně vymezených území a prosazováním jejich hospodářských a kulturních zájmů. Na kolektivizaci zemědělství od roku 1929 však reagovaly jak takzvané „západní národnosti“, jako jsou Poláci a Němci, tak takzvané „východní národnosti“, jako jsou Ázerbájdžánci, Kazaši, Korejci a Číňané, útěkem ze Sovětského svazu nebo povstáním. Vedení si šokovaně uvědomilo, že národnostní menšiny nelze využít jako reklamní prostředky sovětského systému.
Poslední zlom v národnostní politice přinesl vnitropolitický a zahraničněpolitický vývoj na přelomu let 1933/1934, konkrétně „ukrajinská krize“ s rusifikací a hladomorem, německo-polský pakt o neútočení a japonský postup do Mandžuska a Číny. Po takzvané „dekultivací“, tedy deportaci prosperujících rolníků do nehostinných oblastí na severu a východě, následovaly od roku 1935 „národní operace“: Národnosti, které se usadily v pohraničních oblastech nebo měly „vlast“ za hranicemi, především Poláci, Němci a Korejci, byly transportovány do Kazachstánu a Střední Asie. „Velký teror“ v letech 1937-1938 už nebyl namířen pouze proti „třídním nepřátelům“, ale proti celým národům.
V důsledku paktu Hitler-Stalin si Sovětský svaz v letech 1939-1940 znovu přivlastnil území na Západě, která carská říše ztratila po první světové válce. Ještě před německým útokem bylo deportováno 1,2 milionu lidí, zejména z předních vrstev, ale také rolníků z Polska, Pobaltí a Besarábie. Většinu obyvatel Karélie mohly finské úřady ještě včas evakuovat. Po německém útoku 22. června 1941 bylo německy mluvící obyvatelstvo celé evropské části Sovětského svazu, opět 1,2 milionu lidí, a také Finové ze severozápadního Ruska odvezeni na východ. Asi třetina odsunutých Němců musela od roku 1942 vykonávat nucené práce v tzv. pracovní armádě.
Po znovudobytí území ztracených Hitlerem nechal Stalin od roku 1943 deportovat velké množství Ukrajinců, Litevců, Lotyšů a Estonců na daleký sever a východ, aby vyčerpal jejich národní odpor proti opětovnému začlenění do Sovětského svazu. Byly však i národnosti, které byly celé deportovány na Sibiř, do Kazachstánu a Střední Asie na základě obvinění z kolaborace s německými fašisty. Jejich obydlí obklíčily jednotky NKVD, rodiny byly odvezeny v dobytčích vagonech do místa vyhnanství a vojáci Rudé armády příslušné národnosti byli propuštěni z armády a rovněž deportováni. Jejich autonomní republiky a území byly zrušeny a ponechány jiným etnickým skupinám.
Vyhnání a deportace v Sovětském svazu a v Hitlerově říši sledovaly různé cíle, ale měly také něco společného, a to bezohledné zacházení s lidmi, etnickými skupinami a národy. Co měl nacistický stát na mysli, je zřejmé z jeho známých plánů: východní a střední Evropa měla být začleněna do „Velkoněmecké říše“, deportace „cizích“ národů měla uvolnit místo pro usídlení Němců („Volk ohne Raum“) a skupin s „rasovou“ příbuzností. Ve svém projevu 6. října 1939 Hitler požadoval etnografickou reorganizaci Evropy, konkrétně přesídlení národností tak, aby po dokončení vývoje vznikly lepší dělící linie, než je tomu dodnes. Celá východní a jihovýchodní Evropa byla totiž protkána fragmenty německé národnosti. To je jeden z důvodů přetrvávajících mezistátních nepokojů.
Stalinovy deportace v rámci Sovětského svazu
Požadavek národnostní homogenizace po druhé světové válce byl na jedné straně důsledkem konfliktů mezi národními státy předválečného období a jejich menšinami – zejména (i když nejen) s menšinami německými. Na druhou stranu po krutých zkušenostech s německou okupací málokdo považoval návrat k ochraně menšin Společností národů za možný. Na druhou stranu Hitler a Stalin na svých okupačních územích ukázali, jak deportovat obyvatelstvo a přesouvat etnické skupiny na mapě. Bez Hitlerovy dobyvačné války by k deportacím došlo v Sovětském svazu (v jeho hranicích v roce 1918), ale ne ve zbytku Evropy.
Osudový termín „vyhnání“ v moderním slova smyslu poprvé použil v roce 1895 předseda „Všeněmeckého svazu“ Ernst Hasse. V zájmu zachování „homogenity“ německého národa vyzval Hasse ty, kteří emigrovali, aby se vrátili, a zároveň chtěl zastavit příliv cizinců. To mu však nestačilo; pro „germanizaci“ Německa doporučoval „vyhnání větší části neněmeckého obyvatelstva“ a „vyhrazení všech veřejných práv Němcům“. O rok dříve se spolu se skupinou 32 poslanců Říšského sněmu zasadil o odpovídající novelu spolkového zákona o říšském občanství a národnosti z roku 1870 – neúspěšně. Od té doby však tyto úvahy z intelektuálního arzenálu německého nacionalismu nezmizely.
Literatura: Hans Henning Hahn (ed.): „Hundert Jahre sudetendeutsche Geschichte. Eine völkische Bewegung in drei Staaten.“ Frankfurt nad Mohanem 2007. Detlef Brandes: Flucht und Vertreibung (1938-1950), in: Europäische Geschichte Online (EGO), ed. Institut pro evropské dějiny (IEG), Mainz 2011-02-09.
další stránka: Košický program