J. V. Stalin, vrchní velitel Rudé armády a předseda rady lidových komisařů SSSR
Ráno 8. května 1945 překročila Rudá armáda hranice v Krušných horách a do večera obsadila celé severní Čechy. Další formace pokračovaly do Prahy. Sovětská invaze do hlavního města Československa měla politickou prioritu. Sovětští vojáci přišli jako osvoboditelé. Ale jak řekl Stalin: „Kdo okupuje zemi, vnutí jí také svůj politický systém.“
Pro další vývoj Československé republiky bylo také rozhodující a zcela symbolické, že se členové nové vlády a exilový prezident Edvard Beneš nevrátili z Londýna, ale z Moskvy. „Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci“ se Sovětským svazem z 12. prosince 1943 měla být zárukou, že se „Mnichov“ již nebude opakovat. Zklamání z bývalých spojenců Francie a Velké Británie bylo mezi obyvatelstvem a jeho politickými představiteli velké.
Generálmajor A.J. Gastilovič, 18. Rudá armáda a generál Karel Klapálek na ukrajinské frontě 1944 (archiv E. Vacek)
Jedním z hlavních cílů nové vlády bylo provést odsun původního německého a maďarského obyvatelstva a vytvořit národní stát Čechů a Slováků. Strany „Národní fronty“ se v této otázce sjednotily, když byl vyhlášen Košický program. Nebyla však ještě vyhlášena, protože stále chyběl oficiální souhlas západních spojenců. Přesto byla okamžitě přijata veškerá organizační a psychologická opatření.
Dne 11. května 1945 bylo velitelství československé armády „Alex“, které vzniklo již během Pražského povstání, pověřeno zabezpečením pohraničních oblastí. Dne 15. května vydala rozkaz k „vojenskému obsazení Sudet“ a „vyčištění“ těchto oblastí. V dodatku k tomuto rozkazu se objevila následující výzva: „Vyžeňte všechny Němce z oblasti našich historických hranic. Pro zachování funkcí zemědělských a průmyslových podniků by měl zůstat potřebný počet dělníků a zaměstnanců, ale jako zahraniční pracovníci a bez jakýchkoli občanských práv.“ Koncem května byl rozpuštěn velitelský úřad „Alex“ a armáda byla restrukturalizována. Pro severní Čechy (úsek VO1) byl velitelem jmenován generál Karel Klapálek.
Zdroj: Operační rozkaz č. 128, Ústřední vojenský archiv VÚA-VHA, f. VO1, vozík. 2
V tomto období připravenosti nebyla armáda jedinou bezpečnostní složkou v pohraničí, ale byla nejsilnější a nejlépe fungující. Vojenská zpravodajská služba (OBZ) pod vedením nadporučíka Bedřicha Reicina měla nejen mimořádné pravomoci, ale fungovala také jako prodloužená ruka sovětské tajné služby NKVD a sama byla obsazena převážně komunisty.
Revoluční gardy a partyzáni, neznámá lokalita (archiv E.Vacek)
Během Pražského povstání a po osvobození hlavního města byly zřízeny revoluční oddíly, tzv. „Revoluční gardy“. Ty byly zčásti řízeny přímo z Prahy příkazy nově zřízeného Ústředního úřadu pro koordinaci bezpečnosti. Revoluční gardy byly velmi nedisciplinované a dopouštěly se četných majetkových deliktů. Obyvatelstvo jim proto říkalo „loupeživé stráže“. Prováděli také svévolné zastřelení Němců, i když – pokud je známo – nešlo o žádné rozsáhlé popravy.
Snaha o kontrolu pohraničí vyústila v založení Sboru národní bezpečnosti (SNB), do kterého byli přednostně přijímáni bývalí revoluční gardisté a partyzáni. Také podíl politicky spolehlivých komunistů zde byl velmi vysoký. Přestože na počátku byli v SNB i nekomunističtí velitelé, sociálnědemokratičtí nebo „buržoazní“ politici měli na formování těchto ozbrojených formací jen malý vliv. Ministr obrany Ludvík Svoboda, bývalý válečný hrdina, vstoupil do KSČ až v únoru 1948, ale ministerstvo vnitra bylo od počátku pevně v rukou komunistů.
Nástup SNB v Ústí nad Labem 1945 (archiv E. Vacek)
V armádě, která obsadila severní Čechy, bylo mnoho frontových bojovníků, kteří byli předtím svědky německých zvěrstev v Sovětském svazu a na slovenském území. Tyto zážitky je do jisté míry traumatizovaly a podle toho je třeba posuzovat jejich chování. To platí i pro příslušníky „Rudé armády“, jejíž vojáci byli vystaveni většímu fyzickému a psychickému stresu než například američtí vojáci a jejichž zásobovací situace byla nesrovnatelně horší. To vedlo k mnoha útokům na majetek a ženy. Znásilnění se týkala i mnoha českých žen, protože vojáky Rudé armády obvykle nezajímalo, k jaké národnosti jejich oběti patří. Chování vojáků však nakonec do značné míry záviselo na vojenské disciplíně a rozkazech velitelů.
Literatura: Adrian von Arburg/Tomáš Staněk: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951: dokumenty z českých archivů / Adrian von Arburg, Tomáš Staněk, 2011