švýcarský historik
Vážení návštěvníci této výstavy,
Samotnou hrůzu, mnohé strádání a existenciální hraniční zážitky, které zejména temné desetiletí evropské občanské války v letech 1938-1948 pro tehdejší současníky znamenalo, si ti později narození dokáží jen stěží představit. Miliony lidí byly sociálně marginalizovány, pronásledovány, vyhnány nebo chladnokrevně zavražděny kvůli svému přesvědčení, náboženství nebo národnímu vyznání. Byla to doba, kdy si mnozí politici kladli vznešené cíle – někteří z nich byli hnáni čirým šílenstvím a ničivou touhou po dobývání, jiní byli vedeni poctivým idealismem, který se z dnešního pohledu jeví jako značně naivní. Všichni předpokládali, že je možné v krátké době dosáhnout pozitivních revolučních změn pro sebe a „své“ prostřednictvím dalekosáhlých zásahů do struktury obyvatelstva, která se v oblastech pod jejich kontrolou dlouhodobě organicky vyvíjela.
Výsledkem této mylné víry, kterou bohužel v katastrofickém desetiletí 1938-1948 sdíleli prakticky všichni, že lepší svět lze vytvořit vysídlením a fyzickou likvidací celých skupin obyvatelstva, však bylo, že nakonec byli na všech stranách jen poražení. Možná ne jediný, ale rozhodně příliš mnoho.
Tato výstava se snaží především na vybraných příkladech přiblížit osudy obyvatel severních Čech v prvních poválečných měsících roku 1945. Mnozí z nich byli pronásledováni – a zdaleka ne všichni proto, že si v předchozích letech skutečně přivodili vinu, ale většina z nich pravděpodobně jen proto, že jejich mateřským jazykem byla němčina. Důležité je, že výstava na dalších panelech ukazuje, že jazykově a nábožensky pluralitní soužití na území českých zemí v minulých staletích nebylo zdaleka vždy konfliktní, ale naopak po většinu času symbiotické a výhodné pro všechny obyvatele této krásné země. Stejně zásadní jsou zmínky o tom, že to nebyla československá státní moc, kdo jako první ve velkém měřítku použil prostředky nucené migrace. To sice nic neomlouvá, ale přesto to do kontextu patří.
Může výstava dokumentující násilné činy přispět ke smíření? Ano, může. Smíření totiž vyžaduje, aby se citlivé aspekty společné minulosti řešily obzvláště otevřeně a bez obalu. Nedopusťme se však chyby, která je pro dosavadní poválečné období až příliš charakteristická: nestavme nespravedlnost proti jiné nespravedlnosti, neukazujme prstem jen na chyby druhých, necítíme jen bolest a empatii vůči sobě a svým.
Takže to zopakuji: Tentokrát to přineslo příliš mnoho poražených. Potřebujeme empatii pro všechny. Za všechny, kteří byli do té doby trvale zraněni. Přestaňme se považovat za členy národních táborů a zakořeňovat se v domněle bezpečném úkrytu zákopů překypujících nepřípustně retušovanými obrazy a netolerantní ideologizací. To, co potřebujeme, dokonce hořce, je společné vzpomínání bez klapek na očích, rozšíření pohledu, které nám umožní vidět i horizont vnímání a osud bývalých národních protivníků.
Jen tak – díky bližšímu poznání skutečnosti, která se jeví složitější, než se věřilo, díky opuštění příliš pohodlných stereotypů a uvědomění si společných ztrát a vzájemně slučitelných interpretací minulosti, které přirozeně narůstají v průběhu času – je možné trvalé smíření.
S ohledem na to přeji této výstavě mnoho zájemců!
S pozdravem 