Termín „divoký odsun“ odkazuje na údajně nekoordinovaný „odsun“ německé a maďarské menšiny za částečně nelidských podmínek, který byl teprve na podzim 1945 nahrazen „transferem“, jenž měl být podle slov Edvarda Beneše „humánní, slušný, správný, morální“. Ve skutečnosti se tyto útoky a masakry v žádném případě neodehrávaly mimo kontrolu odpovědných státních orgánů. Systematické plánování a centrální řízení odsunu „shora“ hrálo v prvních poválečných měsících roku 1945 důležitější roli, než se mu dosud přisuzovalo. Nikdy nebyly „divoké“, „spontánní“ nebo „neorganizované“, jak se později tvrdilo.
Představitelé československé vlády v Brně na balkoně Nové radnice 7. května 1945 (Foto: Archiv města Brna)
Ještě v exilu se Beneš snažil přesvědčit Brity a Američany o nutnosti „transferu“ Němců. Argumentoval údajnou ochotou Čechů používat násilí a chránit Němce před masakry. Západní spojenci se v této otázce zpočátku zdráhali, ale v červenci 1942 Britové nakonec souhlasili a prohlásili Mnichovskou dohodu za neplatnou. V květnu 1943 se k tomuto stanovisku připojil i Roosevelt. Ke konci války už nešlo jen o „transfer“, ale o pomstu. Ve výzvě Košické vlády ze 17. dubna 1945, kterou vysílal moskevský a londýnský rozhlas, se mimo jiné uvádí: „Vyrovnejte se s Němci za všechna jejich zvěrstva a nemějte soucit s německými vrahy. Totéž nemilosrdně platí pro zrádce lidu a republiky.“
Mezi Němci a sudetskými Němci se nerozlišovalo. Na pořadu dne bylo okamžité zatčení všech Němců, kteří přišli do (nyní obnovené) Československé republiky po Mnichovské dohodě, a těch, kteří aktivně podporovali Henleina a nacionálně socialistickou ideologii a dopouštěli se zločinů proti českému a slovenskému lidu. Komunisté navíc požadovali nejen lidovou správu nepřátelského majetku, ale i zrušení konfiskací po bitvě na Bílé hoře v roce 1621, které údajně prospěly Němcům. Zde se otevíraly dávné historické zprávy, ale ve hře byly i aktuálnější otázky: od roku 1938 došlo k nezanedbatelnému přílivu říšských Němců nejen do Sudet, ale i do Protektorátu Čechy a Morava. V prestižních bytech se usídlili nejen důstojníci wehrmachtu, nacističtí funkcionáři a esesáci, ale také podnikatelé s rodinami, kteří zkoušeli své štěstí v této prosperující průmyslové oblasti. Kromě toho zde byli uprchlíci ze „Staré říše“ – jen v Praze hledalo úkryt před nálety v Německu asi 100 000 říšských Němců. Od podzimu 1944 se také enormně zvýšil počet německých válečných uprchlíků z východu a jihovýchodu, který se do konce války odhadoval na jeden milion osob.
Dr. Edvard Beneš po příjezdu do Brna v salonu Nové radnice 12. května 1945 (Foto: Archiv města Brna)
Prezident Dr. Edvard Beneš, který na začátku dubna v Košicích pouze hovořil o budování československého státu, nasadil 28. dubna 1945 v Popradu na Slovensku jiný tón: „Naším prvním úkolem bude vyčistit tento stát od fašistů a nacistů, od Němců a Maďarů, a to bez milosti se všemi důsledky, které z toho vyplývají.“ Při svém prvním vystoupení na české půdě v Brně 12. května 1945 byl ještě jednoznačnější: „Teď začneme pracovat, uděláme v Brně pořádek s Němci a všemi ostatními (hlasitý potlesk). Mým programem, a to neskrývám, je odstranit německou otázku v republice.“
O čtyři dny později, po příjezdu do Prahy na Staroměstské náměstí, to formuloval ještě ostřeji: „Bude třeba nekompromisně zlikvidovat především Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, pokud je to vůbec možné v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků. Naším úkolem musí být definitivní odgermanizování naší vlasti, a to nejen v oblasti kultury a hospodářství, ale i v politice.“
Počátkem června 1945 převzala československá armáda až na výjimky odsun německého obyvatelstva – a to nejen v severních Čechách: Již koncem května začal odsun v Jizerských horách a jižních Čechách a tamní „partyzáni“ byli v přímém kontaktu s ministerstvem obrany v Praze. Armádní jednotky zřizovaly koncentrační tábory pro Němce, většinou s využitím táborů, které Němci zřídili pro jiné národnosti. Mezi vedoucími tábora a obslužným personálem bylo mnoho členů a sympatizantů komunistů. Němci byli hnáni přes státní hranici v pochodových kolonách. Transporty směřovaly výhradně do sovětských okupačních zón v Sasku a Rakousku a zhruba do poloviny června 1945 také do polsko-sovětského Slezska, protože s tím souhlasilo vedení Rudé armády.
Vyhnání Němců z Jablonné v Pojdještědí na úpatí Lužických hor, hraniční přechod Petrovice (Foto: Okresní archiv Liberec)
Toto doslova vyhnání Němců – do poloviny června 1945 jich bylo asi 116 000 – z pohraničních oblastí probíhalo ve všech částech země obsazených Rudou armádou a mělo být navýšeno na denní kapacitu 10 000 osob. Lze odhadnout, že ve fázi tzv. divokého odsunu byl ze svých domovů vyhnán přibližně každý čtvrtý dlouhodobě usazený Němec (jejich celkový počet činil asi tři miliony). Mýtus, že šlo o spontánní akce ve smyslu výbuchu lidového hněvu a že pachateli byly převážně „revoluční gardy“, nenachází ve spisech u většiny případů žádné potvrzení. Zjevně se zde jednalo o příkazy „shora“. Rychlý odsun Němců „všemi prostředky“, jak požadoval ministr obrany generál Ludvík Svoboda, měl vytvořit hotovou věc dříve, než si to státníci „velké trojky“ jednající v Postupimi rozmyslí.
Po Postupimské dohodě o transferu německého obyvatelstva do spojeneckých okupačních zón Německa 2. srpna 1945 se objevily četné protesty západních spojenců, Červeného kříže a nesčetné stížnosti českého obyvatelstva na okolnosti „odsunu“, které proudily na ministerstva a do prezidentské kanceláře. V důsledku toho zaslala československá vláda 16. srpna 1945 spojencům nótu, podle níž měl být „transfer“ v budoucnu proveden humánně, spořádaně a pod mezinárodní kontrolou. Násilné akce však ustaly až se značným zpožděním – v září a v některých případech až v říjnu.
Literatura: Adrian von Arburg/Tomáš Staněk: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951: dokumenty z českých archivů / Adrian von Arburg, Tomáš Staněk, 2011