900 let dějin Němců Čechách a na Moravě

Čechy a Morava  byly od pradávna krajinou, kde se setkávaly národy. V pozdním starověku se zde usadili Keltové a germánské kmeny a v raném středověku se do oblasti opuštěné germánskými kmeny nastěhovali Slované. Nejstarší zprávy hovoří o vládě Avarů nad malými západoslovanskými kmeny v české kotlině. Pokusy o nastolení knížecí vlády vedly v 9. století k úspěchu v podobě založení přemyslovského knížectví. Po vítězství Karla Velikého nad avarskou říší na konci 8. století se však Čechy staly závislými na svých německo-francouzských sousedech. V roce 1002 se Čechy staly lénem Německé říše, nikoli však v důsledku násilného dobytí, ale na žádost českého vévody. V roce 1198 získal vévoda Ottokar I. od císaře dědičnou královskou korunu. Tím se stal nejvýše postaveným leníkem v říši.

Němci se v Čechách usazovali a obchodovali již v 11. století, ale ve větším měřítku je východ přitahoval až od poloviny 12. století. To bylo součástí všeobecného hospodářského vzestupu a zemědělského rozvoje Evropy, který přivedl Nizozemce do Německa a Němce do východní a střední Evropy. Rostoucí počet obyvatel vytlačených ze své staré vlasti se nadpočetní synové snažili získat půdu a řemesla v oblastech, které byly méně hustě osídlené. Tamní statkáři přijímali nové osadníky ze Západu s právem svobodně vyklízet na půdě úrodu, aby zvýšili své daňové příjmy. V dlouhodobém horizontu to vedlo k modernizaci, protože přistěhovalci s sebou přinesli moderní zemědělské techniky, např. trojpolní hospodaření a nové formy osídlení. Osady byly založeny podle německého práva.

Soužití Čechů a Němců vedlo k produktivním kulturním interakcím, ale také ke konfliktům. Už první český kronikář Kosmas na počátku 12. století ne bez zadostiučinění referoval o vyhnání všech Němců z knížectví, k němuž prý došlo o dvě generace dříve. Česká rýmovaná kronika

„Dalimil“ obsahuje protiněmecké výroky. Klášter augustiniánů kanovníků v Roudnici, založený v roce 1334, přijímal pouze syny česky mluvících rodičů z obou stran. O dvě generace později se v latině rozlišovalo mezi „Čechy“ a „pravými Čechy“, čímž se mysleli Češi – Böhmen (obyvatelé českého království – Böhmen a čeští obyvately v královstí) . Urozený císař Karel IV., který sídlil v Praze a připojil Čechy, Lužici, Braniborsko a oblasti v Horní Falci do „Koruny České“ (Corona Bohemiae), doporučil svým německým úředníkům, aby se naučili česky.

Mezitím se po celé Evropě odehrávaly xenofobní nepokoje, například v Londýně proti silné nizozemské obchodní komunitě. Je snadné přehlédnout, že soužití národností bylo po většinu času mírové a plodné. Jazykové rozdíly ztěžovaly komunikaci, ale byly méně důležité než třídní, sociální, politické a náboženské rozdíly. To se projevilo v husitském povstání, které bylo podporováno českými nižšími vrstvami a později interpretováno jako národně-česká revoluce, ale ve skutečnosti našlo podporu i mezi Němci. Husitské letáky byly rychle přeloženy do němčiny. Husitství našlo své stoupence i v samotném Německu. O sto let později vyzval Martin Luther „křesťanskou šlechtu německého národa“, aby se ujala „věci Čechů“ – míněno husitské učení o kalichu. Šlechta obou národů stejně komunikovala latinsky (písemně) a netřídila se podle národů..

Jako každá válka přinesla i husitská povstání smrt, zpustošení a vyhnání. To samozřejmě platilo stejně pro Čechy i Němce. Ti, kdo chtěli zůstat katolíky, museli trpět, Ti, kteří také patřili k vyšší třídě, museli trpět dvakrát. Část staré německé šlechty byla vyhnána, stejně jako bohatí němečtí měšťané a statkáři, pokud byli protihusitsky naladěni. Mnoho klášterů bylo vypáleno, včetně německých. Čeští husité se ujali vlády i v mnoha městech ovládaných Němci. Husité vítězně přežili pět katolických „křížových výprav“, terpve v roce 1934 museli uznat vojenskou porážku. Výsledkem byly kompromisy, které „kacířům“ poskytovaly větší či menší náboženskou svobodu. Císařský sněm v roce 1512 dokonce přiznal husitům stejná práva jako katolíkům. V průběhu husitských nepokojů bylo vyhnáno mnoho katolíků, německých i českých, ale po uklidnění situace se do měst opět přistěhovali němečtí řemeslníci. Mezi novými obyvateli měst bylo mnoho Židů, zejména zlatníků a zbrojířů, lichvářů a směnárníků, právníků a lékařů. Židé ve městech měli většinou stejná práva jako křesťané. Statkáři opět usilovali o německé osadníky, zejména v horských okrajových oblastech. Od reformace v Německu přicházeli především protestanti, kteří se cítili být spojeni s husitstvím.

V 16. století vymřelo mnoho starých českých šlechtických rodů. Rodiny z celé Evropy, včetně mnoha německých, dostaly nové císařské léna- přídavky. Všechny však vyžadovaly souhlas většiny české šlechty v Čechách. Podmínkou bylo, aby se přistěhovalci naučili česky, aby se mohli účastnit jednání zemských sněmů. Německé šlechtické rody se rychle integrovaly a nemalá část z nich později podpořila povstání české šlechty proti králi Ferdinandovi II. (1618). (1618). Mezitím čeština, stejně jako všechny lidové jazyky v Evropě, zažila v 16. století kulturní rozkvět. Čím byla pro Němce Lutherova bible, tím se pro Čechy stala Bible kralická vydaná v letech 1579-1588. Vznikala česky psaná díla ze všech oblastí vědy a zábavy, ale i politické a náboženské spisy, které se rychle šířily tiskem. V roce 1513 byl vydán latinsko-česko-německý slovník a v roce 1540 mluvnice „jak se má Čech naučit německy a jak se má Němec naučit česky“. Kultura městského obyvatelstva a šlechty byla skutečně vícejazyčná.

V důsledku reformace v Německu se náboženský konflikt rozšířil z českých zemí na celou říši a nakonec vedl k třicetileté válce. Porážka ve šmalkaldské válce v letech 1546-47 skončila pro rebelující česká města, včetně mnoha německy ovlivněných, jako byly Žatec, Louny, Kaaden, Klatovy a Litoměřice, ztrátou privilegií. Porážka protestantské strany pod vedením Fridricha V. Falckého v bitvě na Bílé hoře u Prahy (1620) proti císařským vojskům vedla nejen ke zrušení náboženských privilegií, ale také k rozsáhlým konfiskacím a vyhnání vzpurné české šlechty – a zdaleka ne jen česky mluvící. Mezi 27 popravenými povstalci (1621) bylo deset Němců, zatímco oběti pražské defenestrace v roce 1618 byli Češi. Z Čech tehdy odešlo asi třicet tisíc rodin, dvě třetiny pozemkového majetku se dostaly do nových rukou. Ani exil, ani nová naturalizace šlechticů a řemeslníků se neřídila národnostními kategoriemi. Bitva na Bílé hoře byla proto mylně interpretována jako česká národní porážka. To byla katastrofa pro protestantské Čechy obou jazyků.

Před rokem 1618 patřily české země k nejhustěji osídleným oblastem v Evropě. Po „velké válce“ přišly o více než třetinu obyvatel, třetina všech hospodářství ležela ladem. Trvalo více než sto let, než bylo opět dosaženo staré úrovně osídlení. Zatímco po husitských válkách našli ve vylidněné zemi nový domov především protestanti, nyní přicházeli hlavně katolíci, často uprchlíci z německých protestantských zemí, protože až do tolerančního patentu z roku 1781 se v Čechách směli usazovat pouze katolíci.

Občanská práva a úřady. Nová vlna osadníků se šířila z Německa především podél severní hranice Čech. Osadníci ze Saska se však následně nespojili s ostatními německými Čechy v jednotnou jazykovou a kulturní skupinu, ale zůstali do značné míry izolovaní. Kolem roku 1700 byl podíl německy mluvících obyvatel v Čechách a na Moravě již více než pětinový. Do první světové války se zvýšil téměř na třetinu.

Velmocenská politika Čech znamenala, že Češi byli někdy – například za císaře Karla IV. – ve svém království menšinou. Přesto se čeština dokázala dobře prosadit jako evropský kulturní jazyk. V 16. století dokonce sloužila jako lingua franca východní a střední Evropy. V průběhu dalších tří století však ztratila na významu. Nebylo to z nacionalistických, ale z racionalistických důvodů. Habsburské centralistické pojetí státu vyžadovalo správní jazyk pro celou říši, a tím mohla být pouze němčina, jazyk většiny. Znalost němčiny se stala předpokladem pro získání vyššího vzdělání a společenského vzestupu. Od roku 1774 se na českých latinských školách vyučovala také němčina. Židé, kteří často znali pouze jidiš, museli vést své obchodní knihy ve vysoké němčině. Do správy panství, která byla dosud baštou českého jazyka, se stále více dostávali královští úředníci, z nichž většina byla německy mluvící. Němčinu jako literární jazyk propagoval i český hrabě Kinský. Přesto císařovna Marie Terezie vyzvala německou šlechtu, aby nechala své děti učit se česky. V roce 1775 byla ve Vídni založena katedra českého jazyka a literatury.

V 19. století se však v Čechách stále častěji ozývaly hlasy proti „germanizaci“. Připomínali si nejen velkou českou literaturu, ale také historii, v níž Němci vystupovali především jako nepřátelé Čechů. V tomto procesu bylo také husitství, donedávna státem pronásledované, romantizováno a následně stylizováno jako národní věc. Většina těchto prvních nacionalistů pocházela ze středostavovských rodin, ale byli mezi nimi i němečtí intelektuálové z „lepších“ rodin. Zvláště horliví pocházeli z poněmčených rodin s poněmčenými jmény. České vlastenectví nebylo nutně v rozporu s rakousko-habsburským vlastenectvím. Na česko-německé straně se koncem století rozvinul militantní nacionalismus spojený s antisemitismem, což nevěstilo nic dobrého. Bylo sice stále v menšině, stejně jako v Německém Rakousku a Německé říši. V tomto období také vznikl pojem „sudetský Němec“ jako souhrnné označení pro všechny německy mluvící obyvatele Čech, bez ohledu na jejich někdy velmi odlišné dialekty a kulturní tradice.

Po skončení první světové války, se vztahy mezi etnickými skupinami v bývalém Českém království obrátily. Německy mluvící obyvatelé, dosud součást německo-rakouského „Herrenvolku“, se v roce 1918 stali menšinou a obětí ne vždy benevolentní menšinové politiky v Praze. Velkohubé vlastenectví se na obou stranách změnilo v malomyslný nacionalismus. Němečtí panovníci opakovaně doporučovali svým německým poddaným v Čechách, aby se naučili jazyk svých českých spoluobčanů. Němečtí Češi to však z pohodlnosti nebo arogance za vlády Habsburků nedokázali. V kulturní a politické oblasti skutečně došlo k adaptaci a vzájemnému obohacení, ale jazyková bariéra bránila takovému sjednocení, jaké vytovřilo Švýcarsko. Dvacet let do roku 1938 na to bylo příliš krátkých. „Československá“ většina požadovala úpravu, kterou Němci nemohli nebo nechtěli tak rychle provést. Místo toho se náhle ocitli v situaci, kdy byli vystaveni bezpráví, které Češi dlouho snášeli v habsburské říši. Začali se orientovat na „Říši“ – nikoli na ztracenou habsburskou říši, ale na „Velké Německo“, které jim bylo ve skutečnosti politicky i kulturně cizí. To, že se tam v roce 1933 objevil „silný muž“, který vystupoval jako zachránce „sudetských Němců“, se jim stalo osudným. Vedl k téměř úplnému vyhnání německých Čechů a strašlivě ukončil devět set let trvající soužití Němců a Čechů.

 

další stránka: Cesta k Mnichovu