Cesta k Mnichovu

 

Po pádu habsburské monarchie byl 28. října 1918 v Praze zástupci čtyř českých stran vyhlášen československý stát. Císařský a královský místodržící to vzali na vědomí bez námitek; místodržící přenechal úřední záležitosti svému českému zástupci. Dne 29. října.

1918 vyhlásili poslanci německy mluvících volebních obvodů Čech, severní Moravy a rakouského Slezska „Provincii německých Čech“ a informovali vídeňské Národní shromáždění a prezidenta USA Wilsona, že se provincie stane součástí německého Rakouska. Saint-Germainskou smlouvou připadly Čechy, Morava a rakouské Slezsko nově vzniklému Československu; právo na sebeurčení německy mluvícího obyvatelstva (německé Čechy), které si v říjnu 1918 založilo samostatné provincie, se nebere v úvahu. Smlouva formálně vstoupila v platnost 16. července 1920 a zároveň potvrdila zánik Rakouska-Uherska podle mezinárodního práva.

Během mírových jednání ministr zahraničí Edvard Beneš tvrdil, že na území nového československého státu neexistuje žádná uzavřená sídelní oblast Němců, a záměrně udržoval nízký počet Němců. Slíbil, že Němcům budou přiznána plná občanská a národní práva a že se němčina stane druhým rovnoprávným národním jazykem po „švýcarském vzoru“.  Zároveň zdůraznil, že Němci v Čechách jsou pouze kolonisté. Po podpisu mírové smlouvy s Rakouskem v Saint-Germain 10. září 1919 již nebylo ani  stopy.

Odpor Němců proti vzniku československého státu byl zlomen vojenským obsazením území. Současně byla vypracována ústava československého národa bez zástupců Němců, kteří trvali na republice Německé Rakousko a měli podíl 22,32 % na celkovém počtu obyvatel nového státu, a vstoupila v platnost 6. března 1920. Přestože československá legislativa neuznávala žádnou národnostní nebo etnickou diskriminaci, v praxi, mimo jiné v oblasti hospodářství nebo školství, docházelo k určitému vývoji, který znamenal diskriminaci německého obyvatelstva. Během hospodářské krize ve 30. letech 20. století byla nezaměstnanost v německých sídelních oblastech ve srovnání s českým vnitrozemím nadprůměrná a sociální napětí se proměnilo v lidový boj. Československá měnová, hospodářská a obchodní politika systematicky zvýhodňovala české oblasti a s německými okresy zacházela jako s koloniálním územím. Z nich se vybíraly daně, jaké se daly vybrat, ale investovalo se jen tam, kde se uprostřed německého sídelního území usadily české firmy, samozřejmě s českými zaměstnanci a dělníky.  Tato politika vyvrcholila ve 30. letech 20. století nařízením ministra obrany Machníka, podle něhož se při zadávání zbrojních zakázek měly posuzovat pouze firmy s převážně českou pracovní silou.

S Hitlerovým uchopením moci a nacionálněsocialistickou ideologií, která si mezi Němci v Čechách a na Moravě nacházela stále více příznivců, došlo ke společensko-politickému vývoji s vlastní dynamikou, který vedl k založení jednotné politické strany Němců v Československu.  Důležitou roli v Československu sehrála Německá národně socialistická dělnická strana (DNSAP), založená již koncem roku 1919, jejíž ideový vůdce Rudolf Jung měl získat značný význam i pro národní socialisty v Německé říši. Nacionálně socialistické strany pěstovaly úzkou spolupráci a na počátku 30. let se DNSAP nakonec otevřeně přihlásila k NSDAP. Když československá vláda v roce 1933 pohrozila jejím zákazem, sama se rozpustila. Sudetoněmecká domobrana, založená o několik dní později, absorbovala většinu členů DNSAP. V roce 1935 se na příkaz československé exekutivy přejmenovala na Sudetoněmeckou stranu (SdP). Pod vedením Konrada Henleina se brzy stala nejdůležitějším politickým činitelem v Sudetech.

Finanční podpora Sudetoněmecké strany ze strany Říše v řádech milionů říšských marek, propagandistické vysílání v rozhlase od roku 1937 o údajných zvěrstvech páchaných Čechy na Němcích, a nakonec vyzbrojení sudetoněmeckého Freikorpsu, který podnikal nájezdy na české pohraniční stanice, vedly k radikalizaci nového sudetoněmeckého hnutí. Na českou vládu byly neustále kladeny nové požadavky, ale vždy byla minimálně o krok pozadu. Hitler chtěl „sudetskou otázku“ vyřešit vojensky pomocí plánu „Zelená“. To přimělo hlavní evropské mocnosti, Velkou Británii, Francii a Itálii, jednat.  Koncem září bylo v Mnichově dosaženo dohody mezi těmito mocnostmi a Německou říší o odstoupení části Československa zvané Sudety, v níž žila většina Němců, Německé říši. Tato dohoda byla uzavřena bez účasti Československa, a nakonec ji přijala vláda v Praze. Tento čin způsobil v duši českého národa hluboké šrámy, z nichž některé jsou bolestivé dodnes.

další stránka: Perzekuce Židů v Sudetech