Postoloprty

„Postoloprty vztyčují památník. Vzpomínka na internované a zabité Němce v Čechách. V severočeském městě Postoloprty se staví památník obětem jednoho z nejhorších poválečných zločinů. Městská rada k tomu přijala usnesení na základě doporučení odborné komise, v níž zasedli Češi, Němci a zástupci židovské obce. Český a německý nápis bude znít: „Všem nevinným obětem událostí v Postoloprtech v květnu a červnu 1945“. V té době při plnění rozkazu „vyčistit terén od nepřátelských živlů“ soustředila jednotka 1. československé divize v kasárnách a v bývalém německém internačním táboře v Postoloprtech Němce, mezi nimi i 5000 mužů ze Žatce. Tam byli bičováni a mučeni, tam se konaly veřejné popravy. V roce 1947 bylo z masových hrobů exhumováno 763 těl. Postavení památníku v Postoloprtech je velkým úspěchem Nadačního spolku Saaz/Žatec se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, který se o něj zasazuje již několik let. Spolek mimo jiné připravilo putovní výstavu o událostech v Postoloprtech, která byla k vidění v několika českých městech. Předseda spolku Otokar Löbl také formuloval návrh pro městskou radu, který byl nyní v mírně pozměněné podobě přijat.“ (Frankfurter Allgemeine Zeitung 5. listopadu 2010)

V průběhu května 1945 vznikla v osvobozeném Československu improvizovaná vězení podobná nacistickým koncentračním táborům a sovětským gulagům. Německé obyvatelstvo včetně dětí zde bylo násilně ubytováno. Do října 1945 bylo zřízeno nejméně 500 takových táborů. Většinou se jednalo o pracovní tábory, koncentrační tábory a baráky postavené Němci. Byli zde shromažďováni lidé podezřelí nebo obvinění z účasti na nacistických zločinech, kteří byli určeni k „odsunu“ nebo nuceným pracím. V zásadě byli podezřelí všichni Němci, včetně žen a dětí, ale zejména státní zaměstnanci a vojáci. Později došlo k diferenciaci na kolektivní a pracovní tábory podle sféry vlivu jednotlivých okresních národních výborů a okresních správních komisí.

Přestože ministerstvo vnitra vydalo obecné předpisy pro ostrahu a provoz táborů, životní a pracovní podmínky v nich byly většinou špatné až katastrofální. Dozorci, kteří se skládali z příslušníků Československé lidové armády, Sboru národní bezpečnosti (SNB) – což byla nově vzniklá lidová policie – a především z dobrovolníků z řad civilistů z takzvaných „Revolučních gard“, se k internovaným chovali často bezohledně a krutě. Svědčí o tom nejen hrůzné události v Postoloprtech, Žatci a okolí, ale i v celém severočeském pohraničí.

Koordinované akce „Rudé armády“, Československé lidové armády a „Revolučních gard“ s politickou podporou komunistů během „čistek“ v Postoloprtech, v Žatci, a okolí jsou příkladem pro další místa. Město Postoloprty bylo 9. května 1945 obsazeno jednotkami Rudé armády. Češi se dostali pod jejich ochranu a obsadili radnici. Po vytvoření revolučního národního výboru a příchodu ozbrojených dobrovolníků z Loun začali okamžitě shromažďovat a internovat německé obyvatelstvo v bývalých jezdeckých kasárnách v Postoloprtech.

Koncem května 1945 dorazila do Postoloprt zvláštní jednotka 1. československého armádního sboru. Jejím úkolem bylo „vyčistit“ město a okolí od „nepřátelských živlů“ spolu s přidruženými strážemi, protože v Postoloprtech měl být dislokován předsunutý štáb 1. československé divize. Rozkazy k tomu velícím důstojníkům – kapitánu Vojtěchu Černému, nadporučíku Janu Zichovi (zvanému „Petrov“) a nadporučíku Janu Čubkovi – vydávali osobně brigádní generál Oldřich Španiel a šéf vojenské rozvědky OBZ Bedřich Reicin. Poručík Čupka ve své výpovědi při vyšetřování v Žatci 31. července 1947 o postoloprtském masakru uvedl k otázce, kdo dal rozkaz ke střelbě:

„Já jsem ten rozkaz nevydal. Ale i kdyby, tak my – kapitán Černý, nadporučík Zicha, a ještě jeden poručík – jsme byli s generálem Španielem, který nám řekl: „Jděte a vyčistěte rajon, aby se divize mohla přesunout.“ To se stalo. I kdybychom to udělali, bylo by to na vyšší objednávku. Generál nám tehdy řekl: „Závidím vám, máte tady velkou příležitost, a pamatujte, že dobrý Němec je mrtvý Němec. Čím méně jich zůstane, tím méně budeme mít nepřátel. Čím méně se jich dostane přes hranice, tím méně budeme mít nepřátel.““

Mezi postoloprtskými strážními jednotkami bylo mnoho Slováků a Karpatských Ukrajinců, možná jich byla dokonce většina. Nelze zcela vyloučit, že i ten měl osobní zájem na odsunu a likvidaci Němců, neboť stejně jako Volyňští byli určeni k dosídlení severočeského pohraničí. Co se týče posledně jmenovaných, podle zpráv místních správních orgánů v sázavském okrese se již v létě 1945 očekávalo až 40 000 Volyňských Čechů, z nichž většina měla zájem o zemědělské hospodářství. Hmotný zájem jistě vzbudila i nadcházející sklizeň chmele v hodnotě 4 miliard korun. Kromě toho se v oblasti nacházelo asi 800 vozů s hospodářským zbožím.

Politická a vojenská struktura velení v případu Postoloprty v květnu a červnu 1945

Tato grafika z katalogu výstavy z roku 2009 zobrazuje tehdejší poznatky kurátora výstavy. Je první pokusem zobrazení souvislostí . Kapitán Steiner a poručík Zícha nebyli příslušníci OBZ, ale patřili k jednotce vojenského zpravodajství „2. oddělní“ 1. divize. Velitelem byl od června generál Klapálek. Jeho předchůdce generál Španiel, nyní přednosta vojenské kanceláře prezidenta Beneše, svým pokynem Čupkovi k „k vyčištění terénu“ v Praze ovlivnil případ „Postoloprty“. V květnu roku 1945, kdy byl ještě velitelem 3. brigády, byli tito tři důstojníci příslušníci jeho brigády, která byla nyní částí 1. divize. Generál Mechlis nebyl velitelem NKVD, ale lidový komisař a tajemník Stalina, který v té době byl hlavním velitelem Rudé armády a současně ministrem obrany.

další stránka: Postoloprty II.