Ústí nad Labem

Konec války v Ústí nad Labem byl klidný. Navzdory nedaleké hranici se zde nebojovalo. Již den předtím, 7. května 1945, založili místní Češi a někteří Němci „Národní výbor“. Německá policie se během noci podřídila tomuto výboru. V den příměří předal dosavadní starosta Franz Czermak po krátkém jednání správu města národnímu výboru. Ve 14 hodin informoval místní rozhlas dvojjazyčným hlášením obyvatele o změně místní vlády. Němci dostali rozkaz vyvěsit do oken bílá prostěradla na znamení kapitulace. Válka tak pro Ústí skončila.

Klidná nálada však klamala. Když 9. května odpoledne vstoupila do již osvobozeného města „Rudá armáda“, esesáci při útěku v panice stříleli kolem sebe a došlo k prvním úmrtím. V následujících měsících – sovětští vojáci zde zůstali až do října – docházelo k opakovaným útokům sovětských vojáků na německé, ale i české obyvatelstvo, kteří hledali potraviny a cennosti. Ještě v květnu 1945 byli první Němci z regionu vyhnáni přes nedalekou hranici do Saska. Koncem měsíce byly zahájeny registrované hromadné transporty po železnici, během nichž bylo povoleno brát s sebou zavazadla. Během těchto týdnů spáchalo mnoho Němců sebevraždu – podle ústecké matriky úmrtí jich bylo od 9. května do 31. července 63.

Dvacetiminutový výbuch v bývalém cukrovaru ve čtvrti Krásné Březno, kde se nacházela muniční továrna, vedl k hroznému masakru v Ústí u mostu přes Labe. Stalo se tak v úterý 31. července 1945 v 15.45 hodin. Zahynulo 33 lidí – šest vojáků československé armády, jeden český dělník a 26 německých mužů a žen – a několik jich bylo zraněno. Při následných nepokojích v centru města a na jednom z labských mostů, z nichž byli němečtí civilisté házeni do Labe, zahynulo podle odhadů českých historiků 40 až 100 lidí. Německé odhady jsou více než dvakrát vyšší. Pro většinu Němců v Ústí byl slepý vztek Čechů překvapením.

Zpráva očitého svědka K. H. z Prahy o 31. červenci 1945 v Ústí: „Přijel jsem do Ústí 30. července navštívit matčinu sestru. Protože v oblasti bylo k dostání ovoce, vyrazil jsem s velkým kufrem. Když jsem šel k vlaku, uslyšel jsem hlasitý výbuch a uviděl kouř. Už ve vlaku jsem z dálky slyšel výstřely ze samopalů. Do Ústí jsme dorazili asi v 16:30. Dozvěděli jsme se, že ve městě probíhá pogrom na Němce, kteří prý výbuch způsobili. Při výstupu z vlaku jsem procházel mezi několika mladými lidmi, kteří se mě ptali: „Jste Němec, nebo Čech?“ Viděl jsem, jak odvádějí dva starší muže a bijí je. Nechápal jsem, co se děje. Všude byly hůlky, berle, tašky a oblečení potřísněné krví, klobouky, protézy, uříznuté uši a spousta krve. Jeden mladík na mě křičel: „Co jsi to za člověka!“ Výhružně vykřikl. Stál jsem tam a díval se na ten chaos, pak ke mně přistoupil starší pán a řekl, že tady před nádražím to bylo nejhorší, když Němci vystupovali z vlaku. Viděl jsem to.

Z nádraží jsem se vydal k mostu, odkud bylo stále slyšet několik výstřelů. Před mostem jsem uviděl vysokého mladíka v bílé košili a botách, který držel dlouhou tyč s velkým hřebíkem na konci. Tyč a jeho košile byly celé od krve. Podíval se na mě s jistotou vítězství a pochlubil se: „Tímhle jsem zlikvidoval Teutony.“ Číslo, které mi řekl, jsem si nepamatoval. Řekl jsem: „To je hrozné.“ „Co je to za hrůzu,“ křikl, „chceš jít s nimi?“ Nedaleko jsem uviděl hromadu ženských těl. Jedna z těch lynčovaných žen zvedla hlavu a podívala se na mě nechápavým a tupým pohledem. Nejspíš už již umírala. Požádal jsem civilistu, aby ukončil její utrpení svou puškou. Podařilo se mu to až třetí ranou. Po druhém výstřelu zvedla hlavu a znovu se na mě podívala. Ještě dnes se mi ten pohled vybavuje. Na mostě jsem viděl vojáky Svobodovy armády. Na břehu ležela mrtvá těla zastřelených. Nepamatuji si, jak jsem se k tetě dostal. Řekla mi, že se bojí o svou neteř. Neznal jsem ji. Podle zarámované fotografie jsem však poznal, že je to ta mladá žena, která se na mě dívala před mostem. To jsem tetě neřekl.“

(Výpověď svědka z archivu města Ústí nad Labem).

Hned následující den dorazila do Ústí nad Labem vládní komise, která měla výbuch vyšetřit. Vedl ji generál Svoboda a ministr vnitra Nosek, ale příčinu výbuchů se nepodařilo zjistit. Nicméně generál Svoboda jasně rozpoznal práci německého „vlkodlaka „* a prohlásil: „S pátou kolonou musíme jednou provždy zúčtovat. Můžeme si vzít příklad ze Sovětského svazu, který nám jako jediný ukázal, jak na to. Jako příklad uvádím pád Volžské německé republiky v Sovětském svazu. Když tam během jedné noci přistálo několik parašutistů a přes poslední výzvu nebyli vydáni, přestala existovat a už nikdy existovat nebude.“ (noviny Předvoj, 4. srpna 1945)

Tezi, že výbuch zinscenovala česká tajná služba, podporuje mimo jiné německý historik Otfrid Pustějovský. Podle něj byl organizátorem tohoto činu štábní kapitán Bedřich Pokorný, vedoucí oddělení „Z“ ministerstva vnitra pro politické zpravodajství, které mělo 73 zaměstnanců, a blízký spolupracovník vedoucího OBZ Bedřicha Reicina. Noc po výbuchu přijel Pokorný do Ústí, aby provedl výslech. Dne 2. srpna předložil tisku příběh o výbušné soupravě („pekelném stroji“), kterou položila organizace „vlkodlak“. Znal o tom nejrůznější podrobnosti, ačkoli na místě činu nebyly nalezeny žádné stopy.  Historik Adrian von Arburg (Brno) to považuje za zcela nepravděpodobné, protože pro Pustějovského tezi neexistoval ani náznak důkazu.

Zdroj: Archiv bezpečnostních informací ministerstva vnitra fond 304-226-2. Též: Otfrid Pustejovsky, Die Konferenz von Potsdam und das Massaker von Aussig am 31. Juli 1945. Untersuchung und Dokumentation. Mnichov 2001.

Jisté je jen to, že Svoboda a Pokorný chtěli z katastrofy vytěžit co největší politický zisk. 31. července 1945 se vítězné mocnosti stále ještě scházely v Postupimi – konference skončila 2. srpna – a zprávy o bombovém útoku skupiny německých záškodníků v Sudetech mohly spojencům usnadnit rozhodnutí o rychlém „transferu“ Němců.

další stránka: Teplice – Šanov