Hans Jäckl ze Žatce,, narozen 1928 v Chomutově, bývalý vězen v postoloprtském táboře.
Hans Jäckl, bývalý vězeň sběrného tábora v Postoloprtech: června 1945 jsme museli vstát, svléknout se a postavit se do řady, abychom odevzdali své šperky, prsteny a hodinky. Ty se dávaly do pytlů a házely do košů. Museli jsme zvednout ruce, aby nás zkontrolovali, zda má někdo tetování*. Každý, kdo měl takové tetování nebo jinak vyčníval, byl nahnán na oplocený plac na nádvoří kasáren. Viděl jsem tam dva učitele gymnasia poradce, doktora Enderse a doktora Herrmanna.
Během následující noci se ozvaly výkřiky a výstřely. Pak jsme za svítání uslyšeli křik, později mi řekli, že to znamenalo „Všechno na své místo!“, tedy „Každý na své místo!“. Tento povel byl vlastně nesmyslný, ale muži uprostřed ho chápali jako povel ke vstávání. Strážní se znepokojili a vystřelili dovnitř. Znovu se ozvaly výkřiky a kletby, ale to bylo ještě v noci. Ráno byli mrtví a ranění vytaženi a naházeni do ochranných zákopů na okraji kasárenského dvora a ti, kteří ještě žili, dostali ještě několik ran. Dalo by se říct, že v té době obecně každé zranění znamenalo smrt, dokonce i každé znamení či záchvat slabosti. Můj otec seděl vedle mě jako přimražený. Nehýbal jsem hlavou, abych na sebe neupozornil. Na celém nádvoří panovalo tísnivé ticho. Najednou se zvedl nějaký muž a vykřikl, že byl důstojníkem a chce, aby se s ním tak zacházelo. Velitel tábora, kterému říkali Marek, ho odvedl do zákopů a zezadu ho zastřelil.
Třetí nebo čtvrtý den, už si to přesně nepamatuji, se mladí muži měli hlásit u vstupní brány. Předpokládal jsem že se jedná Měl jsem podezření, že jedou na pracovní misi a chtěl jsem se rozeběhnout. Ale otec mě zadržel a řekl: „Jestli se odsud nedostanu, přenechám ti vedení rodiny“. A to mnou trochu otřáslo. Ale pak mi podal ruku a já jsem se rozběhl, nastoupil na nákladní auto, které čekalo u brány, a odvezli nás na letiště ve Staňkovicích. Tam tito mladí Němci – muselo jich být asi 30 – museli tahat dohromady těžké bomby, které ležely v oblasti. Podařilo se nám to, žádná nevybuchla.
Velitel tábora v Posteloprtech Bohuslav Marek (druhý zleva) a jeho mladí pomocníci (Foto: Soukromý archiv Heimatkreis Saaz)
V poledne jsme skutečně dostali polévku a kousek chleba a museli jsme v práci pokračovat až do večera. Večer nás odvezli nákladním autem zpět do kasáren v Postoloprtech. Hledal jsem otce na stejném místě, ale už tam nebyl. Pak zazněly povely a my jsme byli nahnáni do kasárenských budov, tedy do stájí a na chodby. Našel jsem si místo u zamřížovaného okna a vyhlédl ven. Viděl jsem, že muže vyhánějí z oploceného prostoru. Museli se seřadit na dvoře kasáren, asi osm nebo deset vedle sebe, ruce zaháknuté a čekající. Kolem kolony byli Češi se samopaly, tedy vojáci. Seřadili se do řady, a pokud si dobře vzpomínám, kolem celé skupiny byli také vojáci na koních se samopaly.
Když zapadlo slunce, otevřela se brána kasáren, brána na dvůr, a skupina vypochodovala ven. Odhaduji, že tam muselo být asi 800 mužů. Možná o něco víc. Svého otce jsem neviděl, ale měl jsem dobrý důvod se domnívat, že je mezi těmito muži. (Otec Hanse Jäckela byl ředitelem gymnázia v Žatci a musel odejít na východní frontu jako odpůrce Hitlera; byl pravděpodobně zastřelen, protože se označil za vojáka.)
Tato zkušenost mě psychicky změnila. Trpěla jsem jím desítky let. Od toho večera jsem dění na dvoře kasáren vlastně vůbec nevnímal . Možná se toho stalo víc, ještě se ozývaly výkřiky, výstřely a nadávky, ale nic dalšího jsem nezaznamenal. Vím jen, že asi po týdnu jsme se museli seřadit, vyvedli nás z kasáren a pochodová kolona se dala znovu do pohybu směrem na Žatec..
Při pochodu do Žatce šel přede mnou v řadě mnich, docela tlustý mnich. Ostatní ho podporovali, ale bylo vidět, že víc už nevydrží. Nakonec vystoupil z řady a posadil se na kraj silnice. Voják se postavil za něj a zastřelil ho. Sjel do příkopu a nikdo se o něj nestaral.“
Dům velitelství OBZ v Postelbergu v létě 1945 (soukromá sbírka E. Vacka)
Rozsah takzvaných čistek v Žatci vzbudil pozornost Mezinárodního červeného kříže. O dva roky později vedla série anonymních stížností k zásahu několika nekomunistických poslanců Národního shromáždění Československa. Počátkem července 1947 byla vytvořena komise pod vedením JUDr. Bohumíra Bunži, který byl členem bezpečnostního výboru Ústavodárného národního shromáždění (ÚNS). Ve dnech 30. a 31. července 1947 proběhlo v prostorách okresního soudu v Žatci a v Postoloprte
ch vyšetřování incidentů a výslechy zúčastněných osob. Poté byla nařízena exhumace masových hrobů, která proběhla v přísném utajení
od 17. do 27. září 1947. Za přítomnosti příslušníků Ministerstva vnitra, Národního velitelství SNB v Praze, Okresního soudu v Mostu a specialistů soudního lékařství bylo nalezeno 763 těl. Většina exhumovaných těl byla zpopelněna v krematoriích v Mostě, Karlových Varech a v Ústí nad Labem, menší počet byl pohřben v Lounech. Ale ani toto strašlivé zjištění a přiznání, že v Postoloprtech byla „skutečně páchána zvěrstva“, nevedlo k potrestání pachatelů. Ministerstva obrany a vnitra tyto činy zdůvodnila jako spravedlivou revoluční odplatu.
JUDr. B. Bunža, předseda parlamentní vyšetřovací komise pro násilné činy v Postoloprtech z roku 1945 (Foto: soukromý archiv)
V dalším tajném vyšetřovacím protokolu, tentokrát okresní úřadovny Státní bezpečnosti v Mostě z 13. srpna 1947, se uvádí počet obětí v oblasti Sázavy nejméně 1200 mrtvých. Další zastřelení velkého počtu civilistů a válečných zajatců bylo o téměř čtyři roky později zdokumentováno ve výslechovém protokolu kapitána v záloze Vasila Kiše z 2. května 1951. Dostal také tajné razítko. Vzhledem k tomu, že exhumace byly v roce 1947 předčasně ukončeny, nelze dodnes přesně vyčíslit skutečný počet obětí.
Po rozpuštění Ústavodárného lidového shromáždění (ÚNS) 6. června 1948 byl předseda vyšetřovací komise JUDr. B. Bunža zařazen na seznam poslanců, kteří měli být uvězněni, protože stáli v cestě komunistickému prosazení moci. Podařilo se mu však včas emigrovat, a tak se nestal pozdní obětí komunistické moci v souvislosti s masakrem v Postoloprtech. Ve vykonstruovaném procesu 25. listopadu 1948 byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Zemřel 27. listopadu 1990 v New Yorku. Soudně rehabilitován byl až v roce 1992.