Vážení návštěvníci,
rád bych vás přivítal na stránkách výstavy „Divoký odsun (vyhnání) Němců ze severních Čech“. Dovolte mi, abych vám stručně vysvětlil vznik a účel této výstavy.
Historické poznání pro mě není jen poznání minulého dění a minulosti, ale teprve když věřím že znám příčinu, na jejímž základě se události staly, a uvědomuji si co bylo jejich příčinou.
Tato aristotelská myšlenka byla mým stálým společníkem při přípravě této výstavy. To se týká ovšem pouze poznání, nikoliv například kauzality mezi příčinou a důsledkem, která je dána v přírodních vědách. Výstava „Divoký odsun Němců ze severních Čech“ není zaměřena pouze, abychom nezapomínali. Proto je tato předmluva důležitou součástí této výstavy, protože sleduje požadavky renomovaných českých historiků na „objektivizaci diskusí“ návratem k původním pramenům a „doplnění historických obrazů, které byly dosud příliš jednostranně založeny na individuálním líčení vzpomínek, zejména v německy mluvících zemích, prostřednictvím dávno opožděné konfrontace s oficiálními prameny československé provenience“.
Naše výstava navazuje na výstavu, která proběhla v České republice v letech 2006-2009: Oběti komunistické moci v severočeském pohraničí 1945-1946 – Byla to spravedlivá odplata, pomsta, nebo zločin proti lidskosti? Výstava Federace nezávislých spisovatelů Praha, která byla koncipována ve spolupráci se „Nadačním spolkem města Saaz / Žatec“ v Německu – Förderverein der Stadt Saaz . Na základě nejnovějších vědeckých výzkumů se zabývala významnou rolí komunistické strany při odsunu Němců a politické reorganizaci pohraničních oblastí.
Tato výstava zasazuje události z léta 1945 do širšího kontextu historického konfliktu mezi Němci a Čechy (Jan Křen, „Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780-1918“, Mnichov 1996). Na základě originálních dokumentů z českých archivů v porovnání s výpověďmi současných svědků dokazuje, že tzv. „divoký odsun“ naplánovali a provedli čeští vojenští a komunističtí kádři. Srovnání přináší svědectví vyhnaných (odsunutých) Němců o zločinech a zvěrstvech spáchaných v tomto období s následným vyšetřováním českých úřadů. Výstava ovšem může pouze osvětlit komplex vyhánění, v žádném případě jej nemůže zcela zdokumentovat. Nemůže také představit politické pozadí a odpovědnost ve všech jejich důsledcích. Spíše dokumentuje výňatky ze skutků a motivů a umožňuje pachatelům i obětem se vyjádřit.
Pouze armáda a jí organizované a řízené pomocné jednotky, „Revoluční gardy“, totiž mohly provést tuto krvavou „čistku“. Jednalo se o takzvanou „Svobodovu armádu“, která se zformovala v Sovětském svazu pod přímým velením Sovětské armády a v politické závislosti na KSČ. Zvláštní roli hrála vojenská zpravodajská a kontrarozvědná služba OBZ, která byla založena v ruském Buzuluku a jejíž příslušníci tam byli politicky vyškoleni. Tato speciální vojenská jednotka nebyla začleněna do běžné velitelské struktury, ale byla podřízena přímo vedení sovětské tajné službě NKVD generála Mechlise a vedení Komunistické strany SSSR. Ministerstvo obrany, stejně jako ministerstvo vnitra a ministerstvo informací byly v rukou komunistů již od června 1945. Výstava bohužel stále postrádá doplňující dokumenty z ruských archivů.
Správné pochopení tématu této výstavy však vyžaduje také znalost předchozích zločinů německých a česko-německých národních socialistů – vyvražďování Židů, masakr v Lidicích, Ležácích a v českém Malínu, nesčetné zatýkání, mučení a popravy v „Protektorátu Čechy a Morava“ za heydrichovského režimu. a poté. (např. masakry obyvatelstva ještě v dubnu a květnu 1945 při ústupu divizí SS na západ.) Noční zatýkání, popravy nebo deportace do pracovních táborů probíhaly v protektorátu v naprostém utajení. Neměli vyvolat rozruch, protože čeští dělníci měli pro německý zbrojní průmysl velký význam. Obětí těchto akcí se stala inteligence, studenti a střední třída, protože tito lidé byli pro válečné hospodářství postradatelní a politicky zásadně podezřelí. Protektorát se tak vnějšímu světu jevil spíše jako oáza míru uprostřed války než jako okupovaná země.
Dokumentace zločinů německých národních socialistů, která je na výstavě k vidění, zde není zmíněna proto, aby byla konstruována kauzalita následku a příčiny, kterou prosazují určité společenské skupiny a podle níž byla údajně způsobena tzv. zvěrstva poválečného a „revolučního“ období. Ale spíše poukázat na kvalitativně podobné, ale kvantitativně odlišné metodologické paralely, a to v historickém kontextu. Na zlo v lidech a myšlenkové pochody, ideologie a konečný sebeklam ospravedlnění, který z něj vznikl. Tento systém německého národního socialismu byl po válce bezohledně převzat a kopírován vládou „Národní fronty“ pod vlivem komunistů. Etnické čistky, které postihly i Maďary a další národnosti na území Československa, se tak jeví jako generální zkouška na to, co republiku čekalo v padesátých letech, když Se komunisté dostali k neomezené moci. Prvním krokem bylo zúčtování s „třídními nepřáteli“, tedy se západně orientovanou opozicí, a pokus o vytvoření „proletářské inteligence“ namísto staré buržoazní elity. Znovuosídlení „vyčištěného“ pohraničí, zejména severních Čech, představovalo zvláštní zkušební prostor pro sociální experimenty – laboratoř pro novou „sociálně inženýrskou vědu“ podle sovětského vzoru.
Výstava nedokáže jednoznačně odpovědět na otázku: Proč došlo k divokému vyhnání a s ním spojenému strašlivému násilí? Výstavní panely pouze napovídají. Historický přehled nás učí, že se nejedná o první vyhnání v českomoravském prostoru. Téměř tisícileté soužití Čechů a Němců bylo již dvakrát přerušeno vyhnáním, které však probíhalo spíše na základě náboženského než národnostního klíče. Němci a Češi byli tehdy postiženi stejnou měrou. Stejně jako ve 20. století však byly způsobeny velkými politickými otřesy a doprovázeny změnou poměru sil a přerozdělením ekonomických statků, z nichž profitovali ti, kteří zůstali, a noví přistěhovalci.
Ve všech obdobích, kdy se rozpadly nebo byly zničeny pevné struktury, a to především administrativní struktury spojené s monopolem správy na použití síly, dochází totiž k pokusům o restrukturalizaci společnosti a přerozdělení stávajících hodnot. Ve středověku k tomu sloužilo náboženství, od osvícenství nacionalismus a ve 20. století ideologie. To, co bylo dříve způsobeno konfliktem mezi katolíky a protestanty, bylo v 19. a 20. století vyvoláno nacionalismem. Národy a etnické skupiny se vnímaly jako společenství na základě jazyka a hodnot. Proto již nechtěly žít společně, nebo pokud bylo společné soužití kvůli míšení národů nevyhnutelné, chtěly se navzájem ovládat. To vedlo ke katastrofě, když strašná diktatura v Německu zavedla to, co předtím strašilo jen nacionalistickými a rasistickými představami. V roce 1945 jejich příznivci sklidili, co zaseli. Bohužel nejen oni. Individuální spravedlnost však není kategorií dějin. Dokonce i sudetoněmečtí komunisté, kteří se nadšeně účastnili odboje proti říšskoněmeckým okupantům, se nakonec stali obětí českého nacionalismu.
Motivy vládních aktérů v Praze – a těmi nebyli jen Češi, ale i Sověti – pro „odsun“ byly do značné míry prozkoumány. Po připojení Sudet k Německé říši a okupaci zbytku Československa se němečtí Češi jevili jako národní nepřítel, kterého je třeba se zbavit. Souhlas spojenců se snažili získat souhlas s poválečným přesídlením Němců již na počátku války, a nakonec ho získali. Sovětský svaz měl navíc jako osvoboditel Československa zájem udržet je jako spojence pro podporou jeho politických cílů.
Otázkou zůstává „divoký odsun“ s jeho zločiny, který prokazatelně neprobíhal spontánně a neorganizovaně, ale byl řízen vojenským vedením a komunisty vedenými ministerstvy vnitra a obrany, i když možná nebyl řízen na všech úrovních. Bohužel o tom chybí přesvědčivé dokumenty. Vedení armády a tajné služby opakovaně argumentují nejistou bezpečnostní situací v pohraničí, ale žádné důkazy pro to – kromě jednotlivých případů panické reakce – neexistují, naopak: čeští svědci potvrzují, že Němci byli „jako beránci“. Z vyjádření vojenských a politických činitelů však lze vyvodit, že teror proti Němcům považovali za politicky a morálně oprávněný. Je zřejmé, že až do konečného rozhodnutí o přesídlení, které padlo na Postupimské konferenci, bylo cílem vytvořit, pokud možno skutečných výsledků – zabíjením nebo vyháněním. Poté hrůza z velké části ustala.
Jako další motiv je třeba vzít v úvahu, že noví osídlenci čekali prakticky na prahu, předurčeni jako komunistická klientela k tomu, aby se severní Čechy staly baštou KSČ. Volyňští Češi však opatrně vyčkávali, jak se situace vyvine, protože už měli zkušenosti s komunistickou mocí a někteří z nich se později sami stali obětí čistek během 50 let.
Abychom se vyhnuli tomu, že nám historie zamotá hlavu, je dobré se stále dívat na dokumentární fakta. Tato výstava se o to pokouší.
Otokar Löbl
předseda Nadačního spolku Žatec e. V. kurátor výstavy
další stránka: 900 let dějin Němců Čechách a na Moravě