Osídlování pohraničí

„Pohraničí je předvojem socialismu“, znělo heslo na vnitrostranických schůzích českých komunistů. Vycházel takříkajíc od samotných vůdců „předvoje“, konkrétně od vedoucího plánovacího oddělení Ústředního osidlovacího úřadu pro české země Karla Janů a jeho šéfa Miroslava Krejsy, kterému bylo v té době pouhých 31 let. Pokud je známo, na konci války měli ze čtyř českých stran poměrně ucelenou představu o tom, jak by měl probíhat „zábor půdy“ v pohraničí, který měl probíhat souběžně s vysídlením Němců, pouze komunisté. V moskevském exilu i v domácím odboji probíhalo odpovídající plánování. V druhém případě se na něm podíleli i levicoví nekomunisté. Na začátku května 1945 byly nejpokročilejší plány týkající se pozemkové reformy, která v první fázi spočívala v konfiskaci německé půdy a jejím převodu na nové osídlence a stát.

Nejpozději od 11. července 1945 pracovala při Ústředním výboru KSČ samostatná „Osidlovací komise“, Zpočátku jako subkomise Národohospodářské komise. V čele komise stál až do jejího zrušení v lednu 1949 štábní kapitán Bedřich Steiner, příslušník Svobodovy armády. Steiner, který byl jen o dva roky starší než Kreysa (narozen 1913), byl formálně považován pouze za tajemníka oddělení KSČ, ale ve skutečnosti byl mužem, který udával tón v oblasti osídlovací a německé politiky v ústředí strany.

Gottwaldovi soudruzi se pustili do práce brzy a s velkým elánem a jejich komunistické vedení patřilo v té době jistě k takticky nejzdatnějším v Evropě, a to nejen organizačně, ale i programově. Jak mohla Osadní komise KSČ zpětně vidět na konci února 1946, všechny návrhy komunistů připravil výbor a předal je vládě ke schválení. Ještě výmluvnější pro nedostatek iniciativy nekomunistických stran však může být skutečnost, že ony samy – přinejmenším do konce února 1946, kdy už ovšem byly stanoveny hlavní směry osidlovací politiky – údajně nepředložily v oblasti osidlování jediný samostatný návrh.

Pohraniční oblast se stala doménou komunistické strany. Komunisté měli hegemonní postavení v oblasti osidlovací politiky a správy zkonfiskovaného majetku, a to především díky své neúnavné iniciativě a smyslu pro skutečné každodenní potřeby dominantní „nové osidlovací třídy“. Komunistický sebeobraz pohraničí byl shrnut do krátkého hesla pro prezentaci v terénu: „Kalifornie, ne Klondike!

(V oblasti řeky Klondike na severovýchodě Kanady – v teritoriu Yukon – vyvolal objev zlata v roce 1897 pověstnou „zlatou horečku“ mezi mnoha těžaři zlata, kteří sem spěchali.)

Když ministr informací a hlavní ideolog KSČ Václav Kopecký zahajoval počátkem srpna 1946 v Liberci první výstavu věnovanou výhradně nové realitě v sudetských územích, předpokládal, že výstava má ukázat, „jak české ruce dokáží z pohraničí udělat rajský kraj“.

Po „Vítězném únoru“ Miroslav Kreysa obviňoval z koloniálních záměrů, které zpočátku zaznívaly i z řad jeho vlastní strany, nyní již politicky chladnou „reakci“, tedy národní socialisty a lidovce. Lidově demokratická politika osídlení se lišila od koloniální politiky imperialistických států tím, že nedovolila českým magnátům převzít „roli bývalých německých kapitalistů“. „Proto jsme se vydali do pohraničí, abychom zlikvidovali Němce a s nimi i celý systém vykořisťování v této oblasti.“ Stručně řečeno, sebe pochopení komunistické politiky v pohraničí bylo shrnuto v interním programovém dokumentu osidlovací komise KSČ z druhé poloviny roku 1946: „Vytváříme novou strukturu, což pro nás marxisty znamená, že vytváříme podmínky budoucí politické, sociální a kulturní nadstavby“.

Vzhledem k tomu, že vyhlášení konfiskace bylo čistě administrativním aktem národních výborů (správních komisí) a nevyžadovalo žádné předchozí soudní přezkoumání, měly „lidové orgány“ velmi široký prostor pro jednání. To bylo v případě dosud německého majetku prakticky neomezené, protože jeho majitelé v důsledku přesídlení do Německa neměli v podstatě žádnou reálnou možnost odvolání.

Logika byla jednoduchá: „Rozdělujeme majetek mezi široké masy lidí, a proto musíme pečlivě promyslet politické využití tohoto rozdělování majetku, aby se noví nabyvatelé majetku cítili nepochybně zavázáni a především vděčni naší straně, že jim byl majetek přidělen. „Pohraničí je velká rezerva, tvárná hmota připravená k modelaci,“ tak shrnul v roce 1945 vizionář Miroslav Kreysa svůj vztah k území českých zemí, na jehož utváření se více než pět let významně podílel. Z dnešního pohledu se však pohraničí stalo průkopníkem spíše v negativním slova smyslu – jako oblast charakterizovaná totalitními vládními praktikami, unifikací společenských struktur a v neposlední řadě bezohledným přístupem k životnímu prostředí a kulturním hodnotám.

Podle: Adrian von Arburg Ph.D.: „Das Grenzgebiet als New Frontier? Komunistická strukturální politika mezi odchodem a demolicí“

další stránka: Epilog Adriana Arburga